Vznik této zprávy předznamenalo velké přemáhání, stála za ním obava, že pokud by se skauti dozvěděli, co dělají roveři na svých výpravách, už by si nedokázali užít vlastní akce a schůzky by sestávaly z odpálkovávání jejich proseb o předčasné přeřazení k roverům. Proto jsem si dal předsevzetí těch necelých osm a čtyřicet společných hodin podat v co nejodpudivější a nejvíce odrazující podobě, avšak jelikož jakožto slibem pravdomluvnosti vázaný skaut, nemohu překrucovat fakta, těžko se zbavím obav, že konečný text i přes své zohyzdění vyvolá v mladších členech oddílu závist.
Úsilí naplnit motto pro letošní rok „Make schůzky great agian!“ si žádá své. Resty a stres už dohromady tvoří celek stejně velký a odpudivý jako techno party u táborové louly a do toho ještě každého rovera drtí školní povinnosti a závazky vůči církvi. Nebýt akcí jako této odreagovávačky brzy by se nám podlomila kolena a nedlouho poté taky duševní zdraví, proto je třeba upustit stresem čpící páru pražského života do nějaké zapomenuté díry, kde trochu životní tenze maximálně prospěje. Kájovský klášter byl pro tento účel dokonalý.
Když jsme v pátek večer dorazili, otupělí po dlouhé cestě, kdy byly jedinými zdroji vzrušení Hřibův nepřetržitý smích a stejně nepřetržité přestupy do vozů náhradní dopravy, ukázaly naše dvě hostitelky z řádu Milosrdných sester sv. Kříže, že přinejmenším ono milosrdenství jim cizí není. Vydatná večeře sestávající z topinek a buchet byla jen prvním z jejich darů.
Pohostinství se ze světa dvacátého prvního století už pomalu vytratilo a přetrvalo jen tam, kam nedosáhla moderna. Taková místa se poznají především tak, že se na nich rozpadá, co se rozpadat může. (Jen tak mimochodem, pokud uvažujete o členství v našem oddíle, neváhejte. My jsme pohostinní až až.) Jistá sešlost se týkala i Kájovského kláštera a když už nám zde sestry poskytly tak skvělé místo k prokrastinaci a plánování dalších akcí, nebyl pochyb o tom, že jim pomůžeme trochu oddálit okamžik, kdy se kostelní zdi rozpadnou na prach a zahradu překryje plevel. Brigádu Jakuš naplánoval s velkým předstihem, ale sám moudře přijel až na oběd.
Měli jsme možnost poznat milosrdenství sester, ale co se týče jejich spojení s křížem, zkušenosti naštěstí nemáme, do křížku jsme se s nimi nedostali a to právě díky naší pracovitosti. Jak by celá akce dopadla nebýt zalévání záhonů, oprašování kostela, nejednoho trable s podlahou, šroubování madel na dveře… těžko říct, snad by nás výprava stála o pár korun víc a to nejen proto, že by nám na konci nebyla nabídnuta sleva (dokonce by si možná dovolily z nás vymáhat peníze za takové věci jako Medvědovy přizemní snahy si vyzkoušet svou budoucí profesi), ale i proto, že by nás sestry nepoctily segedínským gulášem. Odměnou za to nechť jim jsou vzpomínky na nepřeslechnutelnou Hřibovu osobnost.
Svým způsobem se celá sobota nesla v duchu modlitby. Dopoledne jsme pečovali o Bohu zasvěcené prostory (čehož si krom tří sester a Svaté Trojice asi nikdo nevšimne), odpoledne zas vyrazili si jej připomenout na mši. Konečně pak večer se nesl v duchu díků (byť nevyřčených) za volební úspěch Prahy Sobě, který div ne k slzám (o ty se ale postaralo Jakušovo Chilli Concarne) dojímal všechny až na dvakrát zmíněného fotografa, jemuž zřejmě nebylo po chuti, že se Kuklič stal zajímavějším než on.
A neděle? Poté, co se s námi sestry rozloučily slovy, že Čmelákova nepřítomnost nevadí, jelikož výborní jsme byli všichni, nastoupili jsme znovu do prapodivných jihočeských vlaků a po chvíli je radostně vyměnili za klasické vozy ČD (byť bylo třeba zatlačit slzičku, že nebyl k dispozici RegioJet). Co se cesty týče, stačí od té páteční odmyslet Hřibův řehot a neustálé obdivování krásy Štramákova těla a nahradit je za další úsek překonaný náhradní dopravou, to vše zakončit Jakušovou krádeží Kalouskova nosu z Hobitova držení a dostáváme podobu zpáteční cesty.
Muž se rodí pro práci, ale i odpočinek je třeba.