Slovensko 2008

Tak opět jsem byl pověřen jako asi dost hlavní člen abych napsal několik vícero slov čili skorem pojednání o této exkluzívní potáborové zahraniční akci.


 

Během kratší pauzy po táboře jsme se zotavili, rozhodili si jídlo, stany a ostatní erární potřeby, a morálně se připravili na cestu. V pondělí 21. 7. jsme se dostavili na ústřední vlakové nádraží, tedy kromě Damiána, který se ze zdravotních důvodů nemohl dostavit. I tak jsme ale v pořádku odcestovali vlakem EC do Žiliny, a dále s přestupy do Krpeľan.

Vybavení výpravy tedy bylo následující: 2 benziňáky, 3 stany, 9 batohů, 2 mapy, oblečení (ne více než bylo nezbytně nutné), asi 90 kilo jídla, jedny moje hodinky, GPSka, hafo 2 litrových flašek i jiných nádob na vodu, voda, zvonek na medvědy, několik zapalovačů, sirky (zcela k ničemu – když jsou i zapíky), 5 fotografických aparátů, 2 stativy, balíček karet, dobrá nálada, odhodlání a několik dalších zbytečností. A taky svědectví Dr. Glorie Polo, jehož části nám Jakub každý den předčítal.

Každý batoh měl zpočátku okolo 20ti kilo i víc, na což není tak zcela snadné si zvyknout. Přes Lubochnianské sedlo jsme vystoupili na hřeben Velké Fatry. Na tomto místě bych rád upozornil, že Velká Fatra se tak jmenuje proto, že je rozlehlejší než sestra Malá Fatra, která má ale vyšší vrcholy. Ani nižší Velká Fatra však nebyla žádná pohoda – nebyli jsem rozchození a cesta vedla vzhůru. První den jsme tuším došli do sedla Prislop, kus před vrcholem Kľacik. Rozbili jsme tábor – celé 3 stany po 3 lidech. Na úterý jsme před sebou měli pochod na přibližně 9 hodin čistého času. Byl jsem zaúkolován, abych šel jako poslední, přičemž Jakub to hnal vepředu. Mým častým společníkem byl tudíž nejmladší účastník Geňa, který se však taky držel statečně. Vystoupili jsme na Kľak (něco přes 1400) a pochodovali statečně až do večera. Asi v 8 večer jsme konečně dorazili k chatě pod Borišovom a utábořili se po místních salaších. Ráno bylo venku boží dopuštění, neboť vítr dosahoval značné rychlosti a navíc pršelo. Bača nám sdělil, že stejně nepříznivé počasí nejspíš zůstane i zítra po celý den a tak jsme byli nuceni opustit plánovanou trasu přes Ostriedok a Kriznou a sestoupit do údolí. Museli jsme překonat jeden hřeben, a pak už hurá dolů do Vyšné Revúce, ve které jsme se rozdělili do skupin somrat nocleh kdesi ve stodole či tak. Mě, Jakuba a Geňu jeden chlápek poslal do „takého humna“, jenž mělo být tam hore, ale pak tam bylo akorát tak pár koňských koblih.

Krtek však měl víc štěstí, neboť s ostatními sehnal přespání v místní zrušené školce. Zde se všem líbilo, někdo si odbyl svojí potřebu na opravdovém, i když odporném záchodu (kde taky skončilo přebytečných 900g soli (zbylo 100g a bohatě stačilo – hlavně že uvažovali nad druhým kilem soli :D)), jiný robil trik se třemi křížovými sedmami, další mlátil raketou do zbytku místního míčku, hrál se mariáš a zbytek zewloval / vařil.

Další den jsme vyrazili do Donoval, po cestě hrdinov slovenského národního povstání (ta pak pokračuje až k Ďumbieru a dál). Ovšem nad Donovaly nás znovu zastihl déšť/vichr a tak jsme mírně trhaně dorazili promočení a unavení do tohoto turistického centra, kde je spousta penzionů. Zde jsme se rozhodli zkusit požádat pana faráře, jestli by nás nenechal přespat někde v prostorách fary, a když se Tomáš vracel s blaženým úsměvem na zobáku, věděli jsme, že fara nás nemine. Dostali jsme od hodného pana otce k dispozici garáž, krytou chodbu, místnost s krbem, sušák, a možnost použití WC a kuchyňského dřezu (ta kaše by bez jaru nešla) a čaj s medem a v neposlední řadě hromadu Katolických novin na vycpání bot. Prostě paráda.

Další den jsme potřebovali sehnat benzín, a tak Tomáš a Marek (budoucí Tuňák) jeli proň busem až do Ružomberoku, zatímco my zbylí jsme se měli dopravit do Hiadelského sedla, a to i s jejich batohy. Zábava to byla náramná. Ačkoliv to nebylo zrovna daleko, měli jsme vážně co dělat.

Já a Jakub jsme si dali co proto, a taky Michal s Krtkem. Zezačátku jsme se je snažili nést na univerzálních holech Michala a Krtka, jenže to nebylo právě praktické, a tak jsme je nosili na břichu. Je to velice povzbudivé pro ramena. V sedle Hiadelském byla parta lesníků a tak se tam mohlo stanovat. Sice nám dovolili tohle, a poradili cestu, ale jinak to byli společníci na humno. Jeden z nich – Bohouš – se smál stylem co věta, to 10sekundový trhaný strašidelně přiblbý smích HOHOHOHOHO takže usnout vážně nebylo jednoduché. Mimoto sebou měli také čoklisko co otravovalo jeden ze stanů. A vstávali s ptáčky aby mohli jít prořezávat motorovkami okolní porosty.

Nazítří tedy začalo pořádné převýšení – při výstupu na Prašivou (výš jak Sněžka už). Nahoře byla akorát kleč, po medvědu ani vidu ani slechu. Počasí bylo nádherné, všichni fotili scenérie jak diví. Teda trochu občas foukalo, ale to alespoň minimalizovalo dopad vrcholu sezóny konstantního masivního vyrovnávání tlaku ve střevech, který se projevoval u většiny členů expedice. Přešli jsme několik vrcholů a včetně Ďurkovej (1750). Tam se ukázala Jakubova povaha, když v okolo čtvrté hodiny odpolední, když cíl – chata byla vzdálená 890 m od nás z kopce, nutil odpočívající poutníky k pochodu slovy: „Vstáváme, jdeme dolů“ apod. Tedy pravda je, že jsme dorazili v 16:12 a měli spoustu času na odpočinek před večeří, avšak dle názoru mnohých toto nebylo zapotřebí. V chatě byl nerudný majitel a poměrně rudnější majitelův syn, a přespání v teple na matracích nás stálo len 70 Sk na jednoho. Po večeři si část lidí dala ještě guláš či párky a šlo se jako vždy brzo na kutě. Tak či onak by nás vzbudili praví horalové, vstávající před šestou.

Když to udělali, byla před námi cesta k nejvyšším vrcholům Nízkých Tater. Přes několik vrcholů dál po hřebenovce až k třem vrcholům nad 2000 – ten den jsme zdolali Dereše (2004) (nebo Dereši?) a Chopok (2024), ke kterému vedla lanovka a tak se to tam hemžilo turisty (narozdíl od téměř liduprázdné Velké Fatry). Osobně trochu podezřívám bratry Slováky, že naházeli na vrchol Chopku nějaký ten kámen, aby byl o něco vyšší. Kvůli přelidnění jsme ani neudělali naše oblíbené vrcholové snímek, a spěchali k chatě Generála Štefánika, u které byl sraz s obsluhou našeho dalšího ubytování totiž s Kozlem&spol.(Božka a pár dalších arachňaček), kteří se rekreovali na pronajaté chatě v Mýtě pod Ďumbierom. Tam jsme dojeli autobusem, čímž jsme pěkně nahnali kilometry na GPS (průměrnou či maximální rychlost taktéž, cestou zpět zase převýšení). Jejich chajda měla své výhody, kupříkladu elektrický vařič či opravdu dobráckého souseda. Nevýhoda byl ohromně studený potok a fakt, že v horní místnosti kde jsme byli bylo smradu jako v hradu.

V pondělí časně ráno jsme na bus směr Srdiečko (dolní stanice lanovky k Chopku + hotel), jenže po 30 minutách čekání přijel jen jakýsi přeplněný mikrobus, pročež jsme byli nuceni počkat až na druhý co jel ve 12. Ze Srdiečka jsme se v totálním pařáku vydali na 800 metrové převýšení nejprve k chatě Štefánika a pak až na Ďumbier, nejvyšší vrchol Nízkých Tater (2043m, ale GPS ukazovala slabých
2039, takže to asi počítaj jako vrchol toho kříže tam nebo co). Jako obvykle jsme dali čtení, dali vrcholové foto a sešli z hřebenu a namířili si to směr Liptovský Mikuláš, odkud jezdí vlaky do Prahe. Putujeme údolím s květinami a potokem neustále křižujícím stezku a okolo šesté najednou – hle, koliba. Malá, ale útulná chatrč ze dřeva k volnému použití. Patřila Urbárskému spolku ale ani Tomáš, slovenštiny znalý, neměl páru co to jako má být. Ráno naše skupinka na vaření uvařila poryč s papájou schopnou se zcela vytratit po zamíchání do vloček. Během dne poměrného odpočinku jsme se rozhodli, že už si nevyšlápnem další vrcholy, neboť sice jsme byli tak rychlí, ze jsme zvládli hřeben o den dřív, avšak utrmácení už jsme dost. Tak jsme se mohli vrátit o den dřív. Za slunečného počasí jsme se došinuli na několik kilometrů od Liptovského Mikuláše.

Bylo evidentní, že pršet nebude, a tak jsme na poslední noc dali spaní pod širákem. Na louce si Jakub, Tuňák a Námořník zahráli virtuální bludiště s GPS. Je ohromná zábava sledovat z dálky někoho kdo kouká do přístroje a přitom běhá do zatáček, šikmo či provádí směšná zrychlení na zelené louce.

Ve středu ráno jsme už jen vysomrali vodu na cestu a odjeli přímým vlakem do Prahy.

A nyní následuje několik postřehů a komentářů či jiných keců navíc.

Během trasy jsme našli celkem 7 keší (u chaty Borišov, Cmiter vo Vyšnej Revúce, Donovaly, Chopok, Chata Gen. Štefánika, Ďumbier, pramen pod Horarenem před Bystrou) – zde bych rád pochválil vytrvalost Tuňáka a Námořníka, kteří hledali, i když mnozí to už vzdali.

Marek se zasloužil o přezdívku Tuňák, neboť nám chyběla 1 konzerva tuňáka a on na Dereši, když kolem chodili turisti a lítali paraglaydisti, řval dětským hlasem „Já chci tuňáka, já chci toho tuňáka!§!“ Možná že věděl, o tom jak jsou tuňáci čím dál tím vzácnější, takže o něj nechtěl přijít. Abychom alespoň částečně zažehnali nastávající tuňákovou krizi, udělali jsme jednoho navíc.

Nadto se u něj našel tuňák ve vlaku 🙂

To Michal se sice nijak nezasloužil, nýbrž byl pojmenován Žmolkem, a to rovnou velkým kuru, z důvodu, že se v písničce ‚Mám jednu ruku dlouhou‘ zpívá „žmolky ptačích hovínek“. A co se líbí vůdci, musí se zamlouvat všem. (Je teda fakt, že kdyby to byly žmolky kravích hovínek tak by to tak úžasné spojení asi nebylo ?§?…)

Na některých vrcholových fotkách si všimněte nevšedního postavení turisty s holí.

Pouze ve stanech jsme spali jen 2 noci + 1 pod širákem.

Neopovažujte se nazávat vůdce Průtokem, nebude rád!

Nadpoloviční většina lidí sebou měla fotografický přístroj.

Geňův batoh smrdí! (nebo aspoň vrchní kapsa)

Málem bych zapomněl že v Mýtě projelo auto a Tuňák zděšením spadl do potoka!

Během akce se ustálily nebo alespoň vyskytly jisté výrazy, hlášky či jiné slovní projevy, uvedu zde: „seš fakt kámoš“; „také humno“; „tuleň“; „hever“; „Krtku, vstávej“;„dřekoříš“; „Geňo pohni“; „kantále“; „zvedejte se, vyrážíme“; „tuňák zůstal u bačy“; „kdo meje kotlík dneska?“; „tuňák zmizel na cestě mezi Jakubem a Tomášem“; zakázané ale přesto občas v krajních situacích použité: „i-boy“; „yeah, man“; „sh*t, man“.

prošlá vodorovná vzdálenost: 189 km (z toho autobus asi 40km)

celkové převýšení: přes 8000+ m (+ v podstatě stejné přenížení)

maximální rychlost: 63 (autobus), jinak 22 (Max běžel)

max. nadmořská výška: 2039 m n m. (Ďumbier, ale mělo by to být o 5m víc)

mé fotky zde

Edit: video ze slovenska zde

fotky ostatních – fotogalerie (postupně se budou objevovat)

Na závěr bych rád mnohokrát poděkoval Jakubovi a Tomášovi za přípravu akce, a zbylým členům Krtkovi, Žmolkovi, Tuňákovi, Geňovi, Maxovi a Námořníkovi za odvahu, docela slušné chování i morálku.

Napsat komentář