Tradiční podzimní výprava letos měla směřovat hned do několika oblastí.
Původní záměr byl vyrazit až do Alp kousek pod Linz. Další variantou byl přechod Jeseníků a Rychlebských hor. I to však padlo kvůli malé účasti a vysokým nákladům na cestovné. Aby těch „proti“ nebylo málo, celý týden před výpravou nás meteorologové bombardovali zprávami o blížící se studené frontě a sněžení. Snad i proto nás za krásami podzimní přírody nakonec vyrazilo jenom pět.
Sešli jsme se v pátek brzy poránu na Hlavním nádraží a několik následujících hodin strávili v mezinárodním rychlíku Anton Bruckner. Očekával jsem vyšší komfort, ale ty nejlepší vozy zřejmě jezdí na trase Praha – Brno – Ostrava. Cílem cesty a zároveň výchozím místem našeho putování byl Vyšší Brod. Po malé zastávce v potravinách jsme začali stoupat po značce na kopec s poutní kaplí P.Marie na skále. Cesta byla lemována 14 zastaveními křížové cesty, poměrně nedávno obnovenými. Samotné poutní místo s kaplí bylo velmi malebné. Slovo „malebné“ se později stalo nejčastěji používaným slovem celé výpravy. Přečetli jsme si příběh o sedmi pasáčcích, kteří vystavěli původní jednoduchou kapli, než nahoru vystoupal samotný opat kláštera z Vyššího Brodu a zavelel, aby se postavilo něco pořádného.
Opuštěná krajina, barevné listí na stromech a chuchvalce mlhy vytvářely opravdu malebné obrazy, což se částečně podařilo zachytit na fotografiích z akce.
Pokračovali jsme po cestě podél Mnichovického potoka, až jsme došli na kopec s ocelovou rozhlednou. Ta se nacházela v místě bývalého hřbitova a vesničky Cappeln (Kapličky), která byla po odsunu Sudetských Němců zcela srovnána se zemí. Výhled z vrcholu rozhledny si mohl vychutnat pouze oddílový horolezec Honza. Nás ostatní to vzhledem ke skoro nulové viditelnosti až tolik nelákalo. Po menší zacházce na rozcestí „Spáleniště“ jsme u Googlewaldu překročili česko-rakouské hranice a chvíli bloudili v areálu rozlehlého zámečku/sanatoria, přes nějž vedla turistická značka. Někteří členové byli doslova fascinováni odrazkami na rakouských patnících. K velké radosti našli jeden starší povalený patník v roští a za pomoci multifunkčního nožíku zmíněné odrazky zručně odmontovali. Cesta nás vedla pohraničními lesy, co chvíli jsme míjeli hraniční patníky a cedule. Podél někdo instaloval ´poučné´ tabule s obrázky a texty o tom, co všechno je láska.
Začalo se smrákat. Vytipované místo na CZ/A pomezí však kromě dostatečné odlehlosti od civilizace slibovalo ještě jednu nezbytnost – pitnou vodu z potoka. Chtěli jsme se tam dostat, proto jsme poslední úsek absolvovali v takřka úplné tmě. Vynořila se před námi malá posekaná loučka s jakousi kůlnou, opodál protékal dle předpokladu potok s čistou vodou. Postavili jsme stany a dali se do vaření. K dispozici byl klasický plynový vařič VAR a technologická novinka na způsob dřívkáče – BioLite CampStove, pracující na principu kovářské výhně. Přebytečnou energií je možno přes USB dobít třeba mobil.
Večer byl mrazivý, ale sesedli jsme se kolem vařiče, ve kterém drobná dřívka a klacíky mizely jak v černé díře. V žáru rozpálené nádoby jsme si hřáli ruce. Podobné večery uprostřed přírody daleko od obydlených oblastí určitě patří k chvílím, které si člověk odnese jako pěknou vzpomínku na skautská léta.
Noc byla poměrně chladná, svoji roli hrála také všudypřítomná vlhkost a mrholení. Během noci párkrát zapršelo, ráno ovšem pršelo už zcela regulérně. To vše v době, kdy v horní polovině republiky u Liberce už svítilo sluníčko. Sněhová kalamita byla v Praze a na Šumavu měla teprve přijít…
Uvařili jsme kafe a čaj, (ozkoušeno, že dřívkáč pálí i navlhlé dřevo), sbalili stany a vyrazili dál. Naštěstí jsme poměrně brzy narazili na stezku, která nás postupně navedla zpět na české území, konkrétně ke kravínu obce Pasečná. Po krátké poradě v rozpadlé boudě ´vahače krav´, jsme se rozhodli dál postupovat po cyklostezce a nechodit do kopce na vyhlídku. Vzhledem k počasí by totiž stejně nic nebylo vidět. Celé dopoledne vydatně pršelo. Zrovna jsme přicházeli k prvnímu krytému odpočívadlu po asi 10kilometrech, u Schwarzenberského kanálu, když se déšť začal měnit na sníh. Během chvilky chumelilo jak uprostřed února. A také se citelně ochladilo. Vše, co bylo mokré, začalo pomalu, ale jistě, namrzat.
Nacházeli jsme se přibližně 4km od důležitého rozcestí, odkud to bylo do cíle naší cesty 17-21km. Jenže bylo už odpoledne, měli jsme mokré věci, někteří z nás i boty a vše se pomalu měnilo v ledovou krustu. I na loužích se objevila slabá slupka ledu.
Pokusili jsme se uvařit kafe na plynové bombě, což se po delší době podařilo. Každému bylo jasné, že ústup je teď nejlepší volbou pro to, abychom výlet neodnesli nepříjemným nastydnutím nebo zápalem plic. Dlouho jsme tedy neotáleli a pokračovali dál. Jenže přívoz z Dolní Vltavice, kterým bychom se dostali na obydlenou část Lipenské přehrady nefungoval. Na obě strany tedy zbývalo nemálo kilometrů chůze v nevlídném počasí a před námi byla mrazivá noc uprostřed lesů, kdy teplota měla klesnout k -8°C.
Na malé silničce, která podél Lipna vede, je zákaz vjezdu, přesto se na ní několik málo aut objevilo. Padlo rozhodnutí, že se místo do Horní Plané zkusíme dostat do Lipna nad Vltavou. Projíždějící auto tam vzalo Babetu, Honzu a Zajíce. Na vlakové zastávce pak strávili podvečer, zatímco já a Geňa jsme pokračovali pěšky a doufali, že zase něco pojede. Jelo jen jediné auto a to bylo plné. Pak již provoz na této opuštěné silničce ustal úplně. Setmělo se a sněžení se proměnilo zpátky v mrholení. Šlapali jsme celou dobu, ale 17km na 2,5hodiny bylo i tak příliš. Již dopoledne jsme měli v nohách přes 13km ostré chůze. Spěchali jsme na večerní vlak, kterým bychom se dostali ještě týž den zpátky do Prahy a strávili tak noc v teple. Vlak jsme nestihli, na posledních 7km nás sice vzalo auto, ale to už bylo dávno po odjezdu vlaku.
Na zastávce v čekárně jsme se setkali s ostatními, kterým se mezitím podařilo vyjednat, že můžeme zůstat uvnitř. Později, když už pán měl doopravdy zavírat, se nám podařilo ho umluvit, že nás nechá přespat přímo v čekárně. A to byla naše záchrana, protože předpověď se vyplnila, v noci sněžilo a mrzlo ostošet.
Ráno jsme pak rychle sbalili věci, ohřáli se kafem a nasedli do vlaku, který nás krátce po poledni vyklopil na Hlavním nádraží, kde jsme se rozloučili.
Letošní podzimní výprava přinesla několik podnětů k zamyšlení. Takřka do poslední chvíle nebylo jisté, zda se akce vůbec uskuteční a kam se vlastně pojede. To bylo zapříčiněno malou účastí a zájmem, resp. konaly se dvě výpravy pod stan týden po sobě a těžko se dalo očekávat, že by někdo měl chuť jet na obě. Zároveň tak nebylo moc času a motivace pro důkladnější přípravu. Některé důležité informace jsme zjistili až na místě: například to, že pomalu končí sezóna lipenských přívozů (jen díky shodě náhod a dobrému internetovému pokrytí jsme mohli hledat zjišťovat ústupové cesty). Pokud bychom měli opravdu přečkat tu druhou noc v mrazu, bylo pro nás velice nepříjemné, že nebyl k dispozici kvalitní plynový vařič, resp. plná plynová bomba. Takto jsme si museli vystačit s náhradní, kterou vzal Geňa z rodinných zásob. A ta nebyla plná. I když řada z nás má svoje osobní vybavení na akce, kdokoliv z oddílu by měl mít možnost si půjčit oddílové vybavení, které by mělo být v pořádku. Oddílový stan, který jsme obdrželi od účastníků předešlé výpravy byl zcela mokrý, nebyl zřejmě vůbec rozbalen k sušení. Když pominu, že se tímto ničí a hnije, spaní v mokrém stanu v mrazu není vůbec příjemná záležitost.
Nicméně, přes nepřízeň počasí a všelijakou nepohodu vládla na výpravě dobrá nálada, z akce jsme si odnesli silné zážitky a už teď se těšíme na další akci pod stan, pod plachtu nebo pod převis…
https://plus.google.com/photos/113603490787174602364/albums/5804362189296017537