Mise Montenegro

Něco ,,málo‘‘ z cesty do Černé hory

Stejně jako v předchozích letech, i letos jsme vyrazili do zahraničí a to přesně do Černé hory. Jelo nás o něco méně, než loni, ale přesto jsme si to užili. Přesněji řečeno 19 a to ve složení Krtek, Žmolek, Gaga, Terka, Máťa, Tarantule, Berča, Verča, Babočka, Kačka, Cecil, Ondra Pištora, Matěj, Honza Tomíček, Vašek, Štěpán, Kajetán, Geňa, Zajíc. Zvlášť děkujeme Pištorům, Holubovým, Výborným a Andršovým za zapůjčení aut! Celkem jsme projeli a navštívili 9 zemí během 14 dnů. Samotnému odjezdu předcházela mše svatá, dokupování chlebů a samozřejmě balení…V sobotu ráno jsme se všichni sešli v 8 hodin před bránou a skládali zavazadla do aut tak, aby pokud možno zabírala co nejméně místa. Pak nastalo velké loučení, modlitba a po 9. hodině jsme vyjeli směr Bratislava. Do Bratislavy jsme dorazili v odpoledních hodinách, dali jsme si krátký rozchod a pak jsme opět nasedli do aut a vyrazili po dálnici do Maďarska, přesněji do Budapešti, kam jsme dorazili ve večerních hodinách a dali jsme si o něco delší rozchod, abychom si mohli prohlídnout večerní Budapešť. Po prohlídce města jsme se vydali hledat místo na spaní.

V neděli 20.7 ráno jsme se probudili, sbalili si věci na spaní a vydali jsme se zpět do Budapešti, kde jsme nejdříve zavítali do místního kostela na mši, a poté jsme se rozešli na několik hodin do města, které jsme si všichni důkladně prohlédli.  Když jsme se sešli u aut, nasedli jsme a jeli jsme směrem do Bělehradu, kde jsme obdivovali místní originální architekturu.

21.7 jsme strávili celý den převážně v autě, překonali jsme hranice, některá auta se zastavila u jezera, kde jsme se osvěžili, dojeli do Žabljaku  a kolem 7. hodiny večer jsme dorazili do, již dlouho očekávaného, NP Durmitor, kde jsme u malebného jezera postavili stany, uvařili večeři a zalehli, abychom měli dost síly na následující den, kdy začínalo naše 3denní horské putování.

Durmitor

Durmitor

22.7 jsme se probudili do překrásného rána, kdy byly hory zahalené v mlze, která se ale vcelku rychle rozplynula. Uvařili jsme si snídani, sbalili stany a už jsme byli na nohou připraveni vyrazit na cestu k dalšímu jezeru. Cesta byla o něco náročnější, zejména cesta dolů k jezeru a bačově chatě, která činila cca 600m na 1km. Po dvou hodinách od začátku sestupu jsme se všichni sešli kousek od chaty a vydali se hledat místo na stany. Postavili jsme si je u jezera pod bačovou chatou a tiše doufali, že snad místního baču nenapadne, jít se podívat kolem a ,,zkásnout‘‘ nově příchozí nocležníky. Opak byl pravdou a bača se nakonec objevil… Uvařili jsme si večeře a pak jsme seděli v kroužku, pili čaj a povídali jsme si. Když se náležitě setmělo, odebrali jsme se do stanů k posilujícímu spánku, protože následující den, nás čekal nejnáročnější úsek naší cesty a to, zdolání nejvyšší hory Durmitoru. Někteří ještě využili průzračného jezera k vykoupání, ovšem teplota vody jim nedovolila zdržet se tam déle, než 5 minut.

 

 

Velmi hustá mlha

Velmi hustá mlha

23.7 ráno jsme se vyhrabali ze spacáků a zapluli do mlhy, která zahalila naše stany. Ráno jsme se všichni posílili vydatnou snídaní, protože nejvyšší hora je nejvyšší hora. Mlha mezitím zmizela a my jsme se vydali vstříc Bobotovu kuku. Cestou jsme potkali stádo krav a stoupali jsme dál. Po cestě do sedla nás zastihl liják a tak byl náš výstup poněkud obtížnější a hlavně výstup na Bobotuv kuk v ohrožení. Liják nakonec ustal a my si dali pod Bobotovym kukem oběd a větší část skupiny se po jídle vydala zdolat onen vrchol, který činil 2523m.n.m. Když se skupina vrátila, sebrali jsme věci a začali jsme sestupovat k Crnemu jezeru. Cestou jsme narazili na sníh a někteří se rozhodli vyzkoušet, jestli klouže stejně jako u nás…klouzal a jako suvenýr si někteří odvezli šrámy o něco viditelnější, než jsou ty na

duši 😀 I přes to jsme úspěšně slezli na půl cesty mezi Bobotov kuk a Crne jezero, kde jsme rozbili tábor a počali s vařením večeře. Cestou jsme ještě potkali skauty z Belgie.

Crne jezero

Crne jezero

24.7 ráno jsme se probudili do poněkud hladnějšího rána, uvařili jsme si snídani, čaj, sbalili se a vydali jsme se na cestu k Crnemu jezeru. Během cesty se pomalu oteplilo, a taky byla cesta příjemnější. Kolem oběda, tj. cca 13 hodin, jsme dorazili k Crnemu jezeru, kde jsme se vyfotili a okamžitě vyndali zmoklé věci, aby co nejrychleji uschly. Pak jsme se převlékli do plavek a šli jsme se umýt. Voda byla průzračná a osvěžující. Po koupání jsme si dali oběd a už jsme jenom leželi a odpočívali. Tak po dvou hodinách jsme se zvedli a vydali se na cestu k autům, kterou jsme ještě okořenili procházkou po břehu jezera. Když jsme dorazili k autům, naskládali jsme krosny do kufrů a vydali se cestou do Žabljaku, kde jsme nakoupili a někteří i napsali pohledy domů, poctili jsme místní supermarket naší návštěvou a pak už jsme pokračovali směrem do Komovi. Večer jsme si dali palačinky a pokračovali jsme na místo, kde jsme si postavili stany a unaveni jsme se uložili ke spánku.

Komovi před bouří

Komovi před bouří

25.7 ráno jsme se probudili, nasnídali jsme se, některé z nás si daly desetiminutovku ruského jazyka s místními obyvateli a pak už jsme se vydali vstříc našemu výletu do Komovi. Relativně odpočatí jsme se vydali na cestu. Po cestě jsme navštívili místního baču, u kterého jsme si mohli koupit menší osvěžení, vyslechli jeho rady a pokračovali jsme dál. Potkali jsme zájezd od nás z domoviny, kteří právě scházeli z vrcholku a šli jsme dál. Nad námi se začala stahovat mračna, ale nevěnovali jsme tomu moc pozornost. Pod vrcholkem jsme si nechali krosny, zabezpečili jsme je před případným deštěm a pověřili jsme Verunku, aby nám je střežila a vydali jsme se vzhůru. Asi v polovině cesty nás zasáhla bouřka doprovázená vydatným deštěm a vskutku nepříjemným krupobitím. To mělo za následek ukončení našeho výstupu a návrat zpět k batohům. Protidešťové opatření nevydrželo, a tak byly naše věci značně navlhlé a i naše nepromokavé bundy nesplnily svůj účel, takže z nás pak tekla voda proudem. Následkem silného

deště byla cesta značně rozbahněná, a tak byl náš návrat k bačovi o něco náročnější, takže jsme k němu dorazili zabahnění… Abychom si uchovali dobrou náladu, zpívali cestou někteří písně proti trudomyslnosti. U bači jsme si dali oběd a čekali jsme na vhodný moment, abychom mohli vyrazit zpět k autům. Počasí si však dávalo záležet, takže ačkoli jsme vyrazili relativně bez deště, stejně nás v části cesty zastihl, ale pak ustal, takže u aut jsme se mohli za sucha převléknout do suchého oblečení. Usušeni jsme se vydali na cestu ke Skadarskému jezeru. Cestou jsme si udělali zastávku opět u palačinek. Ve večerních hodinách jsme projeli Podgoricou a dojeli k zátoce Skadarského jezera kde jsme si dali večeři a usnuli jsme pod nebem plným hvězd.

Skadar

Skadar

26.7 ráno nás probudilo slunce a vskutku teplé počasí. Ihned jsme vyházeli z aut mokré věci a rozložili jsme je na sluníčko, aby uschly. Nasnídali jsme se, nasedli do aut a vydali jsme se vstříc Albánským hranicím. Dopoledne jsme si prohlédli albánský Skadar a zase jsme se vrátili zpět do Černé hory, kde jsme navštívili Ulcinj, okusili místní moře a večer jsme si Ulcinj pořádně prohlédli. Poté jsme se vydali hledat místo na spaní. Spali jsme na břehu moře, nad kterým se přes noc krásně blýskalo, ale bouřka stejně nakonec nedorazila.

 

 

 

 

St. Stefan

St. Stefan

27.7 jsme se probudili a vydali jsme se do Budvy. Cestou jsme se zastavili u St. Stefan. Důkladně jsme si prohlédli Budvu, vykoupali jsme se a vydali jsme se na cestu směrem do Lovcenu. Cestou jsme zastavili u opuštěného bistra, kde jsme si ustlali a přečkali průtrž mračen a noční bouři.

 

 

 

 

 

Kotor

Kotor

28.7 jsme se dopoledne popovezli blíže k Lovcenu, kde jsme zdolali přibližně 400 sch odů a v domnění, že uvidíme pobřeží a Kotor, jsme zaplatili vstup na vyhlídku. Přes hojnost mraků jsme neviděli nic, ovšem slíbená místa bychom neviděli ani kdyby bylo jasno…stává se.

Z Lovcenu jsme tedy slezli a jeli jsme serpentinami dolů k moři do Kotoru. Protože to bylo poslední město v Černé hoře, kde jsme se zastavili, urychleně jsme napsali a odeslali pozdravy domů do Prahy.

 

 

 

 

 

Mostar - Starý most

Mostar – Starý most

29.7 jsme se ráno vydali na cestu směrem k vodopádům Kravica, kde jsme se vykoupali, umyli se a dali si oběd. Po obědě jsme se vydali směrem k poutnímu místu Medžugorje, kde jsme si to prohlédli, ocenili jsme ,,rozmanitý‘‘ sortiment a pokračovali jsme dál do Mostaru. Večer jsme dorazili do Sarajeva, kde jsme zamířili směrem do olympijského parku. Tam jsme zaparkovali u bývalé bobové dráhy, do které jsme se uložili a přemýšleli jsme, kde se asi probudíme, pokud někam odjedeme, nebo jestli nás snad během noci někdo nezalehne…

30.7 jsme se ráno všichni probudili tam, kde jsme si ustlali, posilnili jsme se snídaní a vydali se prohlížet si park. Ten je ovšem od olympiády v roce 1984 ve značně dezolátním stavu, což nás neodradilo, naopak nás lákalo to víc to prozkoumat. Když jsme opustili olympijský park, vydali jsme se do centra Sarajeva, kde jsme si dali rozchod a pak jsme pokračovali směr Vídeň, kde se na nás těšila skautská klubovna a hlavně teplá sprcha, kterou jsme po příjezdu náležitě využili.

1.8 nás probudil zvuk kytary. Dali jsme si snídani a vydali jsme se vzít Vídeň útokem, protože jsme na to měli celý den. Někteří z nás navštívili muzea a galerie, jiní jeli do Tesly a ostatní se buď jen tak procházeli Vídní a prohlíželi si ji, nebo zavítali třeba do Prateru. Odpoledne jsme pokračovali v prohlídce a někteří si ještě vychutnávali noční Vídeň nebo šli už odpočívat zpět do klubovny. 2.8 jsme se ráno probudili opět za zvuku kytary a za zpěvu Gagy. Sbalili jsme se už tak, abychom to mohli v Praze hezky vyskládat, uklidili jsme po sobě klubovnu pomodlili jsme se a kolem desáté jsme se vydali ku Praze, kde na nás doma čekali rodiče.



Krtkovy fotky – výběr
Krtkovy fotky
Berčiny fotky
Mapa akce
Smsky z akce

Napsat komentář