Editoriál (aneb proč tak příšerný titulek)
Jen pár slov k nadpisu tohoto článku, který zdaleka není tak nesmyslný jak by se mohl zdát. Bylo v něm aplikováno zcela obyčejné vytýkání před závorku (metoda obvyklá spíše u čísel než u přívlastků… ale je, doufám, samozřejmé, že ve vztahu člověka s jeho jazykem, by to měl být právě člověk, kdo má navrch), z kteréhož důvodu je spojka „i“ dělená slovem „námi“, neb jinak by bylo sdělení závorky zcela podivné (před námi i námi za námi)… Dost již ale matematiky, které máte jistě víc než moc ve škole, tento odstavec je zde pro potěchu fyzikovi Tarantuli, který ač se má v Panamě jistě skvělě, musí být deprivován nedostatkem rovnic. Těm neTarantulím mezi vámi editoriál odůvodním jinak – jedná se o podobenství. Stejně jako na první pohled odpudivý, hloupý a nesmyslný nadpis, který je ovšem doslova prodchnut IQ čpícím vzduchem matfyzu, měly i naše schůzky často mnohem hlubší poselství, než bylo na první pohled vidět a dokud bude tento oddíl existovat (samozřejmě, že nic takového se nedá slíbit, ale pochopte že tenhle článek je propagandistický!), nezhorší se to, ba naopak vše se bude zlepšovat, až k nám nejpozději za 42 let budou jezdit skauti z celého světa včetně Vděčné země, aby se poučili.
Co bylo
Víte jak na tom byl náš oddíl před padesáti lety? Právě přestal být a ani hrdinná oběť zapáleného vlastence Jana Palacha režim nepřiměla k tomu, aby od svých praktik jako je likvidace neškodných a veřejně prospěšných spolků upustil. Museli jsme čekat ještě dvacet let, než nám politický systém umožnil obnovit naši činnost. Přišly staré legendy pamatující první republiku, přišel Kuklič a přišel i Honza Rabiňák, ti všichni si vyhrnuli rukávy a dali se do díla, které více či méně funguje až dodnes.
Záležitosti oddílu jsme v rámci tématu „Jeleni“ probírali v září, abychom i připravili půdu pro obecnější říjnové My a vlasteneckou listopadovou Naši vlast. Vánocemi zkrácenému prosinci jsme pak dali, zcela ve shodě s našimi vlastními kompetencemi, téma skautských dovedností a ideí. A nyní končící leden nafasoval službu bližním, již jsme vybrali doufajíce „že jak na nový rok, tak po celý rok“. Během ledna v prostorách Vojtěšky proběhl nelítostný komunistický výslech, který kluky naučil, že solidarita něco stojí a vzápětí, týden potom, hromadné řešení vážných problému dokazující pro změnu to, že ačkoliv solidarita něco stojí, je pro fungování celé společnosti naprosto nezbytná. Konečně pak třetí schůzka, dosud vzdálená v budoucnosti, vám ukáže, že taková služba vyžaduje dát něco v sázku ať už vlastní život v boji nebo trochu balicího papíru, pro lidi, kteří toho k sedmnáctému výročí svých patnáctých narozenin obvykle mnoho nedostanou.
Co bude
O pololetních prázdninách se začne nová éra. Ten chlapík na obrázku není Honza Rabiňák, ale i tak si zaslouží jistou pozornost. Právě ústřední myšlence Martinova (jmenuje se totiž Martin Buber) díla bude postavena ta jedna výprava a dvě plnohodnotné únorové schůzky. Toto téma jsem podpořil, jelikož má co dočinění se mnou, ale vzhledem k tomu, že s tebou taky, neměly by se vyskytnout žádné komplikace.
Ze světa
Pro ty, kteří se aktivně účastní schůzek, by neměl být problém dát dohromady historii jak vzniku, tak zániku Vděčné země. Nicméně vzhledem k tomu, že ne každý z vás má to štěstí pokaždé na schůzku přijít, přikládám zde dosavadní podobu příběhu nyní již nikoliv oldskauta Šedáka, nýbrž vězeňského dozorce a svého času i krále Pinga.