Hory a fjordy Norska, 3.díl Jotunheimen

Fotky a videa zde
Předchozí díl vyprávění jsme přerušili ve chvíli, kdy všech 16 totálně promoklých a zmrzlých účastníků výpravy zalezlo do stanů, aby se skryli před deštěm a vlezlou mlhou. První den několikadenního okruhu po NP Jotunheimen byl takto předčasně ukončen a nezbylo než čekat na zlepšení počasí.

To nastalo až po dlouhých 24hodinách. Mlha se náhle protrhala, déšť ustal a tak jsme si kolem čtvrté odpoledne sbalili věci a vyrazili dál. Sestoupali jsme k chatě Torfinnsbu na břehu jezera Bydgin a ještě ten samý den vystoupali několik set metrů. Následující ráno nám vynahradilo všechna způsobená příkoří. Obloha byla téměř jasná, poprvé jsme mohli plně obdivovat všechny krásy okolní krajiny. Dnešního dne nás čekal strmý výstup a následný mnohakilometrový sestup pozvolně svažujícím se údolím směrem k jezeru Gjende. Plni pozitivní energie z pěkného počasí jsme rychle vystoupali k nejvyššímu bodu toho dne. Obědvali jsme nad zeleným jezerem s výhledem na obrovský ledovec. Nafotili jsme spoustu krásných fotografií. Cesta údolím byla zpestřována překonáváním rozvodněných říček a potoků. Hledání cesty nás však poněkud zdržovalo v postupu.

Místo našeho dnešního noclehu jsem pracovně nazval – Komáří díra. Okolí bylo silně podmáčené a bažinaté a takový prostor je vždy živnou půdou pro mnou nejvíce nenáviděný hmyz – komáry. (pozn. tehdy jsem ještě neznal skotské midgees, ale vše se mělo tytéž prázdniny změnit). Všichni už jsme se potřebovali umýt a řada z nás k tomu využila blízké řeky. Cestou jsme samozřejmě několikrát zapadli do bažiny a byli poštípáni nezměrným počtem komárů. Po náročném dni jsme rychle usnuli.

I dalšího dne zrána jsme si museli poradit s bažinatou a podmáčenou stezkou, ale po překonání mostu se situace zlepšila a terén zpevnil. Ještě před obědem jsme dorazili k nečekané překážce. Bylo jím samotné jezero Gjende a z něj vytékající hluboká studená řeka. Na mapě značka vedla přes vodu a tak jsem očekával, že existuje jednoduchý způsob, jak se přes ni dostat. Most se však nacházel několik kilometrů po proudu řeky, a jít přes něj by znamenalo ztratit spoustu času a energie. Problém vyřešil zde pro tyto účely instalovaný zvonek, pomocí nějž dostal převozník na druhé straně řeky informaci, že je potřeba zajet loďkou pro další turisty.

Po obědě nás čekal nepříjemný výstup cca 600m. Vzhledem ke zhoršujícímu se počasí jsme sešli kus z cesty, abychom vyhledali příhodné místo na nocleh. V kamenitém terénu jsme byli vděčni za rovinaté místo porostlé travou, které však nebylo nijak chráněno před větrem. Později bylo toto místo nazváno jako „Větrná hůrka“. Můj obdiv má stanová skupina ve složení Krtek, Žmolek, Námořník a Štěpán. Rád bych teď blíže popsal stav jejich stanu. Jedná se o stan, který vozíme na akce už řadu let, s čímž samozřejmě souvisí jeho neblahý fyzický stav. Ovšem k (ne)kvalitě samotného stanu se přidal ještě zásadnější problém. Jeho obyvatelé před odjezdem nepřekontrolovali stav tyček a nevšimli si, že jednotlivé segmenty nejsou spojeny a je potřeba skládat k sobě jeden po druhém. A za další – nikdo se neobtěžoval vzít kolíky. Stavba stanu tedy vyžadovala maximální soustředěnost a koncentraci všech čtyř obyvatel stanu a případně i dalších dobrovolníků, kteří se zrovna potulovali kolem. Běžně jsme byli svědky situace, kdy pečlivě seskládaná tyčka byla zasunuta do tropika a již se blížila chvíle, kdy bude stan možno improvizovaně ukotvit (samozřejmě že nikoliv za pomoci kolíků), načež přišel mocný náraz větru, který málem odfouknul stan i s jeho staviteli. Stavba takto nekompletního stanu na „Větrné hůrce“ snad byla pro všechny velkým ponaučením pro příště. Povětrnostní podmínky nebyly nijak extrémní, snad kromě větru, který foukal opravdu silně. Jsou situace, kdy jde o čas, kdy každá další minuta strávená venku na větru a dešti vyčerpá člověka natolik, že již nemusí být schopen stan postavit.

Další den nás čekal úsek jednoho z nejznámějších norských treků – přechod skalnatého hřebene zvaný Bessegen. Výhled na dvě jezera, jedno modré druhé zelené, s rozdílem hladin 300m, patří mezi nejkrásnější zážitky z Norska vůbec. Škoda, že počasí nebylo úplně ideální, aby vynikla barva obou jezer. I tak jsme si sestup náležitě užili. Během odpoledne jsme několikrát stoupali a zase klesali, až jsme se dostali k chatě Memurubu. Odtud jsme pokračovali údolím Memurudalen až jsme nalezli místo na přespání. Opět jsme využili možnosti opláchnout se v ledovcové říčce a pak již nás čekal zasloužený spánek.

Při mých dvou předchozích návštěvách NP Jotunheimen, jsme mnohokrát narazili na soby. Dnes jsme měli procházet jednu odlehlejší část, kde byla vysoká šance nějakého soba spatřit.  I dnes jsme měli štěstí a to hned několikrát. Zvlášť dopoledne měl každý svůj foťák proklatě nízko za pasem. V některých chvílích se nám povedlo osamělé soby nenápadně obklíčit a následně pak pořídit fotografie pěkně zblízka. Geňa se svým teleobjektivem musel v některých případech od soba poněkud poodstoupit, jelikož už se mu nevešel do hledáčku. Odpoledne se opět začalo zatahovat, podařilo se nám ještě rychle sestoupit do údolí. S  prvními kapkami deště už stály všechny stany.

Následujícího rána se někteří zaběhli podívat na nedaleký vodopád, ostatní se přátelili s kravami, které se přišly zblízka podívat na naše stany. Pak již jsme opět pozvolna sestoupali k jezeru Gjende a po obědě pokračovali dalším pěkným údolím. Ukázalo se slunce a hned bylo o něco tepleji. Náš okruh po NP Jotunheimen byl fyzicky náročný. Z batohů sice postupně ubývaly zásoby a každým dnem člověk nesl až o 0,5kg méně. Nutnost nestálého soustředění na každý jednotlivý krok v kluzkém a mnohdy podmáčeném terénu, proměnlivé počasí, neustálá stoupání a klesání kladly velké nároky na výdrž a fyzickou kondici. Všichni členové výpravy však předvedli obdivuhodný výkon. Stezka nás zavedla na příhodné místo a protože už se pomalu blížil večer, utábořili jsme se,  a využili slunného odpoledne k různým odpočinkovým aktivitám. Na programu byla stavba sněhuláka, klouzání na sněhovém poli, výlety k ledovci, Jendův pokus o koupání v ledovcovém jezírku a podobně. K dobré náladě ještě přispěla výborná večeře o několika chodech a spousta slazeného čaje. Západ slunce jsme si vychutnali z nedalekého kopce, z něhož byl výhled až na nejvyšší horu Norska– Galdhoppigen. Pak již každý zalezl do stanu a odpočíval.

Poslední den našeho okruhu po NP Jotuheimen nás čekal přechod jedné větší dravé říčky a následně pak sestup k chatě Eidsbugarden. Zde jsme přebalili batohy, doplnili potraviny a ještě týž den vyrazili na menší trek, v jehož závěru bychom měli sestoupat až k Sognefjordu. Odpoledne opět pršelo, přesto jsme v dešti urazili několik km. I následující den bylo ošklivo, ale bojovali jsme statečně a přes sněhové sedlo jsme se dostali do údolí, v němž jsme již rychle klesali podél
řeky. Foukal studený vítr, ale alespoň na oběd jsme se skryli za obrovským balvanem. Večer nás čekalo malé překvapení – nocleh v parádní dřevěné horské chatě, kde jsme se mohli ohřát, uvařit dobré jídlo, usušit všechny věci včetně bot, vyprat si a dokonce se vykoupat v přírodní ´vaně´. Po několika dnech to byl opět večer a noc, kdy jsme se ohřáli a uschli, což napomohlo k udržení dobré nálady a psychické pohody.

Doufali jsme, že další den bude počasí lepší, ale bohužel jsme jeden z nejvyšších norských vodopádů Vetifoss v podstatě pouze slyšeli. Z mohutnosti a hlasitosti tohoto vodopádu jsme si tak výšku 275m mohli jen představit. Ze silničky v údolí jsme pak přecijen zahlédli několik menších vodopádů, ale jinak byl dnešní den z velké části zahalen v mlze. Po vyčerpávajícím a monotonním pochodu po silničce jsme dorazili až do Ovre Ardal. U jezera Ardalsvattnet, které bylo už přímo propojeno se Sognefjordem jsme postavili stany a někteří se dokonce šli vykoupat. Dokoupili jsme potraviny a část osazenstva ještě vyrazila na veselý výlet po městě.

Tu nejnáročnější část akce jsme už tedy měli za sebou. Dny v strávené v NP Jotunheimen a následný sestup k Sognefjordu prověřily naši fyzickou a psychickou kondici. Před námi byl závěr akce, který se již měl nést v poklidnějším a odpočinkovém duchu. Těšili jsme se na Sognefjord a na několik posledních dní hlavním městě Oslo.

 Kdo se koupal v Sognefjordu? Která dvojice vyhraje stopovací závod do hlavního města? Co jsme všechno viděli na poloostrově Bydgoy? Jaká je MHD v Oslo? Podaří se Geňovi vyčerpat zásobu horké čokolády v autobuse Studentagency? A co si o tom všem myslí Thor Heydahl?

Dovíte se v příštím, opravdu už posledním díle.

 Ještěrka

Hory a fjordy Norska – 2.díl
 http://www.jeleni.org/index.php?option=com_content&task=view&id=311&Itemid=2
 Hory a fjordy Norska – 1.díl
 http://www.jeleni.org/index.php?option=com_content&task=view&id=267&Itemid=2

 

 

Napsat komentář