Hory a fjordy Norska – 2.díl

Fotky a videa zde
Předchozí díl vyprávění o oddílové cestě do Norska se zabýval tím, jak  tento nápad vznikl a jaké potíže přípravu celé cesty provázely.

Účastníky jsme opustili v odletové hale pražského letiště, kam je doprovodili někteří rodiče a rodinní příslušníci. Některým ještě dosychaly čerstvě vyprané věci. Vždyť od konce tábora uplynulo jen pár desítek hodin. Na první pohled uvolněná atmosféra celé skupiny byla jen zástěrkou k mírnému stresu, který s blížící se kontrolou váhy zavazadel k odbavení a velikosti zavazadel příručních, rapidně narůstal…


Hodně věcí se podařilo umístit do auta pozemní skupiny, která vyrážela následující den přes Německo do Švédska. Ale i toto auto mělo své limity a kromě erárních věcí muselo uvézt i 5 lidí s batohy. Proto jsme se snažili maximálně zmenšit veškerou bagáž a vzít si opravdu jen ty nejnutnější věci, aby tak zbylo dostatek prostoru na jídlo. Kapsy našeho oblečení jsme navíc vycpali houskami, rýží, těstovinami a dalším jídlem.

Každý věděl, že uprostřed Jotunheimenu ocení spíš kus salámu a čokolády navíc než pátou mikinu.

Ovšem pro pořádné pončo se zas vyplatilo odpustit si nějakou tu diskosušenku…

Je to samozřejmě záležitost letitých zkušeností, ochoty nést riziko a ochoty nést 25kg na zádech…každý se s tím popral po svém. V každém případě např. kolíky by měly na takovouto akci být brány vždy, ale to už mírně předbíhám…

Po absolvování všech povinných kontrol jsme se konečně ocitli v transitním prostoru a mohli si oddychnout. O chvíli později jsme již seděli na palubě růžovofialového Boingu 737 maďarské společnosti Wizzair. Mnozí letěli letadlem vůbec poprvé a proto si užívali každou maličkost. Zvláštní pozornost a všeobecné veselí vzbudily úvodní bezpečnostní instrukce. Letadlo nás za dvě hodiny dopravilo na malé letiště Oslo – Sandefjord Torp.

Bez zbytečných odkladů jsme se vydali prozkoumat předem vytipovaný lesík, vzdálený pouhých 300m od letiště. GoogleEarth nezklamal. Doplnili jsme rychle vodu a přesunuli se tam. Po večeři nás čekala taktická porada. Následující den byl označen jako den D. Všichni bez rozdílu věku, pohlaví, politické orientace či vyznání, jsme se museli přesunout do několik set kilometrů vzdáleného místa zvaného Eidsbugarden. Z toho místa měl totiž o den později začít náš trek po NP Jotunheimen. Ukázalo se, že pro většinu lidí se bude jednat o stopařskou premiéru, o to těžší, že se bude jednat o stop v cizí zemi a do neznámých míst, která někteří ani neměli na mapě. Všichni budou muset dávat bedlivý pozor zejména v úvodní fázi, kdy je potřeba vystoupit včas, ještě před příjezdem do Osla. Kritická křižovatka je však skryta v tunelech a proto je potřeba vystoupit ještě asi o 10km dříve.

 

 Noc jsme strávili nikým nerušeni. Po rychlé snídani a modtlitbě jsme se rozloučili.

Začala nepsaná soutěž o to, kdo bude Eidsbugarden dřív.

 Skupiny na stop byly následující:

Ještěrka + Babeta

Pirát + Monika

Damián + Geňa

Námořník + Michal

Jenda + Krtek

 poznámka: Nyní se náš příběh větví do pěti větví, a přestože bych byl schopen dát dohromady většinu příběhů, tento článek by se velmi rozrostl. Takže jenom v krátkosti zmíním, že Ještěrka a Babeta byli cestou pozváni na oběd, Geňa s Damiánem přesvědčili ke stopu řidiče autobusu s japonskými výletníky, Fagernes mají někteří ve velmi živé paměti, jelikož ho mohli detailně poznávat několik hodin …atd atd.

O první místo v neformální soutěži se dělí dvě dvojice a sice Geňa s Damiánem, kteří do oblasti dorazili jako první tentýž den večer, ale rozložili si stan o několik set metrů před samotným cílem, a Pirát s Monikou, kteří sice přijeli jako druzí, až druhý den ráno, ale až do skutečného cíle.

Dopoledne do cíle dorazila i naše dvojice a také přijela pozemní skupina, která měla za sebou dlouhou cestu přes Německo a Švédsko. Nastalo předpokládané čekání. Čas jsme krátili historkami z právě uplynulé cesty a občas jsme si šli stoupnout před webkameru, aby z toho také něco měli rodiče. Bylo rozhodnuto přečkat v Eidsbugarden ještě jednu noc a ráno vyrazit. Už se skoro stmívalo, když dorazili i členové poslední stopařské dvojice. Ne vždy se stop zadaří, faktorů které rychlost stopování ovlivňují je mnoho, a nelze proto nikoho odsuzovat za pomalost. I já jsem na norských silnicích na ideálním místě kdysi strávil nemálo hodin. (smutný rekord 53km/den, následující den ovšem 1071km). Důležité bylo, že jsme se všichni ve zdraví a dobré náladě sešli.

Hned další den po ránu jsme vyrazili podél jezera. Čekaly nás první menší vodopády, přechody sněžného pole, první boty v bahně a také první kompletní promoknutí. Zrovna jsme překonávali malé sedlo, nejvyšší bod toho dne, když začalo mírně pršet. Vypadalo to na přeháňku, ovšem déšť zesiloval a hlavně se ochladilo. Ukázalo se, že kdo nemá pořádné nové pončo, je na tom zle. To byl můj případ – pončo č.2 bylo kupováno po Islandu – tedy před 5lety. Kromě toho, ani goretexové boty nefungovaly tak jak by člověk čekal. Například do nich nateklo při neplánovaném průchodu dravou říčkou. Promeškali jsme chvíli, kdy šlo ještě rozložit stany bez výraznější újmy, a pak se s každým ušlým kilometrem naše situace jenom zhoršovala. Zdržovalo nás hledání schůdné cesty přes rozvodněné potoky a říčky. Kamenitý terén nám navíc nedával příležitost postavit stany. Po čase jsme konečně začali klesat do údolí a objevila se první tráva. Ale zase nebyla rovina. Situaci komplikoval fakt, že kromě deště a větru by
la poměrně hustá mlha, takže člověk sotva věděl, co ho čeká za 100metrů. Jakmile to terén umožnil, rozložili jsme stany na travnatém plácku. Obdivoval jsem poměrně dobrou náladu účastníků, kteří měli stejně jako já durch půlku věcí v batohu, zmrzlé ruce a mokro v botech. Několik fotek, které jsem udělal těsně než  jsem zalezl do stanu, ve kterém jsme nakonec setrvali dalších 24hodin, jen mlhavě naznačují, jak nepříjemná situace doopravdy byla.

 Jak se vyvíjela situace dál, zlepšilo se počasí? Kudy vede značka a jak se skauti dostanou přes hluboké jezero? Role komára v globálním světě výletníků. Proč je Gjende zelené? Poker Session a kolíková nouze na větrné hůrce. A co na to všechno převozník? Dovíte se v příštím díle, který vyjde, řekněme……

……ještě letos. (aneb je důležité dávat si splnitelné cíle..)

Napsat komentář