Hobitova dobrodružná výprava (kronika + fotky):

Sraz byl 20.4. v 16:40 na Hlavním nádraží na obvyklém místě – u eskalátorů směr Beroun.

Cesta vlakem byla docela krátká a vylosovali jsme si při ní postavy – např. mladý rytíř z dalekého království (já). Každá postava měla svůj příběh a na konci takovou jakoby tabulku 0-3body: už nemá smysl žít, spácháš sebevraždu,4-6 bodů: něco jsi zažil, můžeš se vrátit domů (samozřejmě, že to nebylo vždy stejné – záleželo to na příběhu).Takže podle toho kolik jsi při dalších hrách nasbíral bodů, tak dopadl tvůj příběh.

Vystoupili jsme na zástávce Srbsko. Odtamtud jsme šli kousek, než jsme narazili na chatu, kde byli Vlčata. Tam jsme sundali batohy a zahráli první hru. Šlo o to, že jsme museli získat krabičku se svým obrázkem (který byl na zadní straně každého papíru s postavou) a nesměli nás přitom chytit Hynek, Candát, Jakuš, Štramák (který tam byl s Vlčatama). Po skončení hry jsme ještě chvíli zůstali u ohně Vlčat a potom jsme vyrazili na druhou nejúmornější cestu výpravy.

Šli jsme dlouho,   vážně dlouho ,dá se to popsat asi jen – „strašně dlouho jsme šli pořád z kopce do kopce“ – taky se dá říct, že jsme si zašli, moc jsme se nezastavovali jen, aby ty vepředu počkali na ty vzádu. První větší zastávka byla ve Sv. Janu pod skalou, kde jsme nabrali vodu a rozdělili jsme se na dvě skupiny, první šla po silnici, druhá (kde jsem byl já) šla přes lesy.

Ta další cesta byla celkem stejná (teda aspoň ta naše, nevim jak to měli ti druzí). Taky jsme si zašli, narazily jsme na město, ale Beroun to nebyl, po další chvíli nám zavolala první skupinka, že už jsou tam. My jsme se tam nakonec taky nějak dostali.

Na faře nás přivítali a my jsme si ustlali tam, kde se konala mše (nevim jak tomu místu říkat, protože chrámová lodˇ se k tomu zrovna nehodí). Naskládali jsme si batohy na lavice a karimatky pod ně, až na Tobiáše a Jakuše, kteří se rozhodli pro vedlejší místnůstku. Pak si každý dal svou večeři a šlo se spát.

20.4. ráno jsme se probudili a dali si snídani a hned jsme vyrazili. Candát s Hynkem dřív (i když stejně zabloudili a museli jsme na ně čekat).Tahle cesta byla podobná té předešlé akorát, že byla delší, za světla a většího vedra. Zase se jen chodilo a chodilo, tentokrát se hrálo něco jako zmizík vždycky když Candát a Hynek řekli, měli jsme 10 vteřin na to se schovat. Vždy nás chvíli hledali a pak spustili nacvičený dialog, podle kterého jsme měli určit, kde je zbraň,  která by je zničila (nakonec jsme ho nepotřebovali) – takhle to bylo dvakrát, jednou u Děda (taková věž) a podruhé u rozhledny Máminka u Hudlic. Od Máminky jsme šli (ostatně stejně jako kus před Máminkou) zase rozděleně, ale tentokrát kvůli rychlosti (já jsem byl v té pomalejší). Spojili jsme se až kousek od studánky  plné kalné vody a tam jsme hráli závěrečnou hru. Museli jsme  zjistit slovo, které bylo napsané na papírku, který chránili Candát s Hynkem. Když se dohrálo, šlo se zpátky, tentokrát to bylo kratší i s tou zacházkou, která tam nesměla chybět.

Někteří se ve městě ještě stavili v obchodě a potom většina z nás napadala na karimatky. Před a po večeři se ještě dalo plnit úkoly napsané na papírkách, které byly v těch krabičkách, pak byla večeře a po ní se šlo spát.

Ráno 22.4. se po snídani vyhlásilo pořadí a rozdaly ceny. Pak odešel Candát s Hynkem a začala protestantská bohoslužba. Po ní jsme vyrazili na nástupiště (naštěstí) v Berouně, odtamtud jsme jeli přímo do Prahy. Návrat by měl být v 12:15, ale nevim, jestli to bylo přesně. Tak skončila tahle výprava.

Napsal náš milovaný Mýval!